Až po svatbě

V létě se snad díky teplu nebo kdo ví čemu, okolo mě vždycky nahromadí nějací kluci. Minulý rok, jsem si takhle dovolila zlomit své srdce, letos ho možná já lámu někomu. 

Vzpomínám si, když to začalo. Když jsem začala vnímat, že mám taková období a probírala jsem to se svou kamarádkou. Bavily jsme se o tom, jak jim mám vlastně vysvětlit, že pro mě je vztah něco jiného než jen zábava nebo pobláznění. Je to něco, u čeho je Bůh středem toho všeho. Vztah je jen díky Jeho lásce a s Ním po boku. Tehdy ona řekla jednu myšlenku, která se mi zalíbila, že bych měla nosit s sebou cedulku "spím s klukem až po svatbě", aby to bylo jasné a nemusela jsem to vždycky vysvětlovat. Já bych doplnila jen s tím jedním a jediným, navěky. 

V tu chvíli vznikla myšlenka nechat si to vytetovat. 

Častokrát ve svém dospělém životě (dobře, bylo to jen dvakrát) jsem se setkala s tím. že jsem měla nutkání svou hranici posunout, protože ten chtíč a přitažlivost byla silnější než vše, co jsem v sobě kdy měla nastavené. Lítali mi motýlci v břiše a já jich chtěla víc a víc. Pravdou je, že párkrát jsem ty hranice i posunula, ale nikdy ne natolik, že bych se spálila. Vždycky mě něco zastavilo. To varovné rudé světýlko v mé hlavě, které slabě zablikalo. Nalézala jsem v sobě vždy kousek síly, věřím, že Boží síly, to zastavit a dál nepokračovat. Držet se toho, co je pro mě svaté.

Tohle tetování je mým varovným signálem do budoucna. 

Nebudu vám lhát, jsme jen lidé a máme touhy a láska k někomu, je občas tak silná, že je těžké se udržet, ale nejsme zvířata a můžeme kdykoliv říct NE. Já tímto říkám ne, dřív než to zajde daleko. Protože za mě pohlavní styk patří do manželství, patří jen tomu jednomu. Tomu, kdy já budu jeho a on můj. Počkám si na to a o nic nepřijdu, právě naopak mnoho získám. Získávám.

Už teď se těším, až jednou budu moct jít ten nápis škrtnout, protože už nebude potřeba, už bude po svatbě.