Blikající světýlko

Přemýšlím, kde mám začít, jak si myšlenky opět urovnat. Vzpomněla jsem si na jeden moment, několik let zpátky, kdy jsem seděla ve svém brněnském pokoji a jediné, co jsem dokázala se svým tehdy zlomeným srdcem dělat, bylo psát. Psala jsem a psala a dnes mám z toho polovinu svého deníku. Drží v sobě každý jednotlivý střep a lepí mé srdce opět dohromady. 

Psaní mě vždycky uklidňovala, filtrovalo mé přemýšlení. Navracelo mi čerstvý vítr do mé mysli. Proto jsem si teď sedla opět k psaní. 

Nevím, kde se vzalo v mém životě období "motají se okolo mě nevěřící kluci", ale jedním takovým obdobím jsem si prošla minulý rok a hodně mi ublížilo. Tehdy jsem byla ochotná, kvůli klukovi klidně ignorovat svou víru. Tak moc jsem byla zaslepená. Tak moc jsem toužila po lásce. Z toho jsem se několik měsíců dostávala. Tehdy jsem si řekla, že tohle už nikdy nechci zažít znova, do takového bodu už nechci dojít. Druhý se objevil letos v létě. Byl jiný v tom, že se zajímal také o to, čemu věřím. Každopádně přitažlivost je velká věc a tady z mé strany hodně chyběla. Byl to pro mě JEN kamarád. On to však bral jinak. Nosil mi květiny. Nic mě nedostane tolik, jako když mi někdo daruje tu správnou květinu. Abyste to pochopili, nemám ráda růže. Podle slov mé kamarádky jsem víla a miluju luční kvítí. Květiny, které vypadají jako byste si je natrhali sami. Takové jsem dostala v každém ročním období (léto, podzim, zima). Každopádně mým úkolem bylo nedat na sobě znát žádné city. Uschovat si je, abych se nemohla zranit. protože já se poučila. 

Nepoučila..

Nechávám věci plynout a nedochází mi, že udržování kontaktu s někým, s kým si rozumíte, ve vás určité city časem probudí. Probudily se. Malinko. Začala jsem ho mít ráda. 

V takových chvílích mám v hlavě takové blikající červené světlo, které mě čas od času upozorňuje, že tohle není dobré. V těch hezkých situacích bliká velmi slabě, ale neustále je tam a já ho nemohu ignorovat. Nejsilnější jsou momenty v cityhousu, tam se postavím vždycky opět nohama pevně na zem, otevřou se mi pořádně oči. Konečně zase vidím, nezastřeně.

Tak jsem mu to jednou, dvakrát řekla, jak to mám, že..

                                   ..vím, co chci. Vím, že chci vztah postavený na dobrých základech. Božích základech. 

Byl první kluk, který mi řekl, že by si mě klidně vzal. I přesto, jak hezké to je, zabolelo mě to. Ta touha vdát se v mém srdci je silná, ale tohle bych musela odmítnout. Protože vím koho chci..

                                    ..Božího muže.

Poučila jsem se..

Zlomené srdce už si nenechám, Boží lásce se oddám. On má mé cesty ve svých rukou, on je věrný Bůh.