Nechci čekat až jednou..

Častokrát čekáme až jednou něco přijde. Až Bůh zasáhne do našich životů a něco se konečně začne měnit. Děláme si z něj automat na splněná přání. Čekáme a ono nic nepřichází. 

Nic se neděje a já už nechci čekat až...

Jednou si odletím pryč, když budu potřebovat být daleko od všeho tady. Jednou dostanu tolik odvahy, že řeknu vždy první věc, co říct chci. Jednou se budu živit tím, co mě baví. Jednou si najdu kluka, který se mnou bude zažívat dobrodružství v přírodě, na horách s termoskou čaje v batohu a foťákem v levé ruce, protože tou pravou mě, bude držet za ruku. Jednou budu ležet ve stanu na nějakém kopečku a pozorovat západ nebo východ slunce. Jednou si budu plnit na sto procent své sny. Jednou budu dělat to, co mě skutečně baví a neomezovat se. Jednou se budu mít skutečně ráda. 

Ale proč čekat na to až jednou něco bude, když to může začít už teď. Když mohu už teď na tomhle pracovat.

Můžu neskončit u toho, že na něco čekám, ale začít sama u sebe. 

Začít něco měnit. 

Čekat na něco je snad ten nejhorší styl, který zvolit, pak nám vše dobré utíká pod rukama. Proto už nechci čekat až něco přijde, až se něco nebo někdo změní, ale chci začít změnu u sebe. Začít dělat věci, protože já je chci. 

Nemohu přece očekávat, že se někdo změní, že někdo spadne z nebe a nemohu jen tak už sedět doma na zadku a nic nedělat. Čekat na něco, co asi ani nepřijde. Čekání mě ničí a vnímám, jak mi vše ostatní, to dobré i špatné utíká. Běží okolo mě a já to nevidím.

Toužím otevřít oči.

Musím jít udělat ten první krok. Sebrat veškerou odvahu a jít. Jít kupředu.

Tak jdu udělat první krok a uvidíme, co Bůh dalšího pro mě připravil, já jdu do neznáma v odvaze. S Ním po boku.