Pro srdce

05.08.2023

Utíkám do hor, protože tam jsem schopná Ho opravdu cítit. Tam nejsem zlomená na tisíc kousků, tam se mé srdce lepí dohromady. Tady mám všude okolo sebe Boží majestátnost.

Jsem zlomená.

Tam někde uvnitř na tisíc kousků, protože mě život bolí, ale právě díky tomu nejvíce rostu. Takový paradox celkem, ale je to tak.

Častokrát skrz bolest, kterou si v životě zažíváme nejvíce rosteme. Nejvíce nám toho do života přinese. Mně přinesla, ať už šlo o zlomené srdce ze vztahu nebo zlomenost toho, co mi přinesl sám život. Vždycky jsem se v tomhle nejvíce (o sobě) naučila. Má zlomenost a častokrát také nevědění kam jdu, mě vždycky odnášela v myšlenkách daleko od Boží lásky. Vydávala jsem se jiným směrem, abych tím Božím nemusela čelit bolesti, protože tu nezvládám unést. I přes to, jsem tam někde uvnitř věděla, že bych měla Boží lásce běžet naproti, že s ní to vždycky nějak zvládnu. Zaslibuje mi to.

Já jsem ale tvrdohlavá a tak si často dělám, co chci a pak toho lituji. Nejvíc svá rozhodnutí vždycky odnesu já sama. Zakopávala jsem tak po cestě o rovnou zem, protože jsem nekoukala na díry skryté pod listy, do kterých mě vedla.

Občas přemýšlím, proč si stále vybírám špatně, proč stále padám a z pádu se pak nezvedám a ono to je všechno usazeno uvnitř, tam v těch zadních přihrádkách, které jsem zamkla na dvakrát. Věci, které jsem nechtěla řešit, protože až moc boleli. Scénář, který se opakuje neustále. Když mě někdo odmítne, přestane se se mnou bavit beru si to až příliš osobně. A já se pak cítím nechtěná, méně cenná, nemilovaná. Věřím ve svém životě lžím. Ve všech těch chvílích jsem si vždycky myslela, že mě Boží láska opustila, jako mě v životě opouštějí moji kamarádi a že jich letos pár odešlo, ale o tom zase jindy.

Boží láska je se mnou.

Právě Ona mě nikdy neopustila, stála při mně a klepala mi na rameno. Stála přímo vedle mě, kdykoliv jsem stočená v klubíčku plakala na posteli a říkala, že už to neumím unést. Byla u mě, kdykoliv už jsem z vlastních sil nedokázala unést ten tlak, který na svých bedrech čas od času cítím, z důvodu, že mám pocit, že všichni očekávají, že budu silná a všechno excelentně zvládnu. Prozradím vám tajemství: nejsem a nezvládám. Bojuji své bitvy tam někde uvnitř.

Boží láska tady vždycky je a touží po tom, abych v tom nemusela být sama. Vždy se mi v takových chvílích připomenou nějaká slova z písně, tentokrát to byla tato:

I've seen You move, You move the mountains. And I believe, I'll see You do it again

Slova, díky kterým si připomínám, že Bůh nemá problém s tím, zasáhnout znova a znova. Neustále, dokud mu budu dávat tu možnost. Slova, která mě dokáží vždycky rozplakat, dokonce i tady v jídelně na jednom ubytování uprostřed přírody. Já jsem pak zase jako ta malá holčička, která dává prostor své bolesti i přesto, že říká "nebolí".