To, co mi leželo v hlavě

Listopad je náročný. Pro mě náročný. 

Nevím, kde začít. S čím se zde odhalit a co už si nechat pro sebe. Tak dlouho jsem nepsala, že ani nevím, zda to ještě dovedu. Zda ještě umím být otevřená hraní si se slovy. 

Celý listopad by se, z mé strany, dal charakterizovat dvěma větami: Z bolesti básně skládám a Jeho v nich hledám.

Žijeme ve světě, kde si lidé ubližují (nezměníme to), ale máme dvě možnosti, jak se k tomu postavit. Buď tomu podlehnout a trápit se nebo to nevzdat, i přes bolest, kterou způsobili, jít dál. Protože cesta vede vždycky kupředu. 

Než začnu vyprávět, co mám na srdci, chci zde uvést jednu pasáž, kterou jsem našla v náhodné knížce uprostřed knihovny. Psalo se tam: "Není čas to vzdát! Jsme na cestě a ano, je to někdy i cesta tmavou dolinou i dny plné soužení a bouřek. Je to někdy i nečekaná rána nebo bolest, ale pointou zůstává, že je to CESTA VPŘED. Nestojíme uprostřed tmavé doliny, ale kráčíme jí. Proto i dnes udělej další krok. Nevzdávej to!  Nebude to lehké a nebude to ani úroda za jednu noc. Ještě jednou se rozhodni snít, bojovat nebo tvořit. Ještě jednou tomu dej další a další šanci. Vzdát se není možnost. Nepřestávejme snít a běžet svůj závod, aby jsme jednou mohli doběhnout do vítězného cíle. NEVZDÁVEJ TO! Ještě ne." Tenhle text mě naplnil nadějí uprostřed bouřkového mraku nad mým životem.

Nevím, kdy se to stalo nebo jak to přišlo, ale z ničeho nic se toho na mě sesypalo mnoho. Ve škole bych momentálně měla končit, psát bakalářku, ale nemám vůbec představu, jak to celé uchopit, jak s tím naložit a čas mě tlačí. Stresuje mě to. Mám pocit, že to nemám šanci zvládnout, kolik toho je. Mám pocit, že nejsem dostatečně chytrá na to, abych vůbec uspěla. 

Do toho bych se zároveň měla rozhodnout, co dál...vědět to, rozhodovalo by se mi snáze. 

V osobní životě se potýkám s otevřeností a následným ublížením ze stran lidí, kterým jsem se rozhodla věřit. Bolí to. Láska si v mém životě chtěla najít své místo a opět mě zranila. Dovolila jsem si ublížit a mám chuť se za to vyfackovat. Zároveň tolik pociťuji, momentálně více než kdy dřív, jak mi v okolí chybí moji křesťanští kamarádi. 

Hledám Boha. Čas od času mám pocit, že na mě zapomněl, že mě nechává se v tom pěkně vymáchat a čeká, co budu dělat, ale já nevím. Slovo "nevím", opět našlo místo v mém životě až jsem z toho zoufalá. Nevím. 

Věřím, že ze všeho špatného, vždy nakonec vyjde dobro. Proto jsem se rozhodla, na tom všem hledat ty světlé stránky. Rozhodla jsem se sepsat svou sbírku básní a zkusit ji vydat přes jedno mladé nakladatelství, o kterém jsem slyšela ve škole. Jelikož básní teď mám napsaných tolik, že je škoda je shromažďovat v šuplíku. Rozhodla jsem se více tvořit, více dělat to, co tolik zahřívá mé srdce. Rozhodla jsem se vypnout od sociálních sítí, abych se nerozptylovala. Rozhodla jsem se více trávit čas v tichu a hledat Boží blízkost, protože tu postrádám nejvíce. 

I přes to, jak moc věcí teď řeším jsem se rozhodla to nevzdat. Se sebou, s Bohem, s otevřeností, s lidmi, s životem. Rozhodla jsem se čelit bolesti. Jít vpřed.