Ze zápisu z deníku

(léto 2022)
Pojďme být zase pro jednou trochu osobnější. Nahlédněte opět skrz má slova trochu do mého nitra a třeba se v tom najdete i vy sami.

Nevím jestli je teď ten správný čas. Jestli jsem už připravená o tom psát, ale zkusím to.

Před nějakou dobou jsem si až platonicky oblíbila jednoho člověka. Zjevil se z čista jasna a tolik mi sedl svou povahou, že jsem to nechápala a cítila jsem z něj velkou svobodu. Možnost být sama sebou. Možnost na nic si nehrát. Cítila jsem z něj výjimečnost a zalíbilo se mi to. Nikdy jsem nikoho takového nepoznala. 

Jenže to došlo až tam, že jsem z toho začala být nešťastná, že se to ve mně až moc usadilo. Začala jsem vnímat, že to celé ale stojí na místě, nemám to pod kontrolou a nevím, co si o tom myslet.

Trápila jsem sama sebe touhle svou platonickou oblíbeností. Někteří lidé okolo mě mi radili, ať se s nim nebavím, ať to nechám být, záleží ti na někom, komu jsi úplně jedno, já bych s nim už dávno nemluvila atd.

Ale já si i tak dělala to své.
Nechala jsem si na očích své růžové brýle. Než to přeteklo a já se v tom začala topit.

Začalo mě to unášet někam, kam jsem nechtěla. Vnímala jsem, že tohle musím pustit, ho musím pustit. Dokonce mi už i nějakou dobu šla, na každých chválách, v hlavě jedna myšlenka "PUSŤ TO" tak jednoduše.

A tak díky Bohu a díky jednomu skvělému výletu do Prahy za mou kamarádkou, který mi sundal mé růžové brýle, jsem mohla tohle nechat jít. Pustila jsem to. Sebe uvolnila a tolik mi to pomohlo. Cítila jsem, jak ze mě padá veškerá tíha a já byla najednou lehčí. Topení se přestalo a já se vynořila opět na světlo.

Cítím se svobodněji.

Cítím se víc svá.

Milovaná.

Neuvězněná.

Netopená v hlubinách.

Konečně jsem se zase někam posunula. Bůh mě zase něco naučil a já jsem i za tuhle lehce zvláštní zkušenost tolik vděčná. 

Bůh vždy všechny věci koná, pro větší dobro!