Častokrát z něčeho máme strach. Strach z věcí, které možná děsivé nejsou, ale my se bojíme. A pak neděláme kroky vpřed, které jsou dobré.

Ta kouká zpoza každého roku, stačí otevřít oči.
K lásce nepotřebujete romantický vztah. Láska umřela na kříži a vstala z hrobu. Láska je právě teď vedle tebe.

Jsem pořád s vámi, i když už lehce omezeně, ale jsem tady.

Vždycky, když si procházíme nějakým těžkým obdobím v našem životě, tak se čas od času zlobíme na Boha. On je přece ten, co celý svět řídí, má nad námi moc a i přesto v těch těžkých chvílích nás nechává bez odpovědi, bez zlepšení, samotné.

Myslela jsem si, že si jsem schopná třídit myšlenky jen ve vlaku, po cestě do mé církve a po cestě zpět, ale ono to nemusí být jen tehdy.
Možná proto sepisuji něco právě nyní- u sebe v pokoji, u stolu, s hrnek čaje a výhledem na déšť za mými okny, protože právě teď to přišlo.

Včera k večeru jsem dokončila svůj první rok na Vš.
Nechápu, jak to tak rychle uteklo. Jsem vděčná, že mě celým tím prvním rokem na škole Bůh provázel a byl se mnou. Protože upřímně, bez Něj bych to asi nezvládla. Opravdu ne.

Dnes jsem slyšela jednu píseň a něco mě u ní napadlo. Rozhodla jsem se proto vám, o tom napsat.

Je to ten něžný, líbezný, tichý hlas...
Co si k tomu používá nebo možná koho...

Zjistila jsem o sobě jednu věc a trochu mě děsí nebo spíše mrzí.
Občas si připadám, že chodím v temných brýlích přes, které "to" nejsem schopná zahlédnou. Možná právě skrze ně, nejsem schopná vidět světlo či záři ve svém životě.

Nedávno jsem sama sobě řekla, že už nebudu psát o vztazích, lásce a nebo tak, protože k tomu v podstatě nemám žádný zkušenosti. Jenže stejně se v mé mysli vynořila myšlenka, právě k tomuhle, i když možná ne úplně. Však to pochopíte.

Říkala jsem si, že bych mohla (já to teda asi většinou dělám) psát vám i věci běžné, takové ty z mého života. Ty, které se zrovna dějí, které zrovna prožívám a o tom bude právě tento.